Čer
29

Low-cost výlet do Itálie, část druhá

By majlan  //  Akce a výlety  //  Komentářů: 2

Den druhý

Už ani nevím, co nás ráno probudilo dřív – zda to byla letadla startující hned vedle nebo slunce, které nás mělo smažit téměř po celou dobu výletu. Postupně jsme se vyhrabali ze spacáků, někteří pomalu, někteří rychleji, protože si lehli přímo do mraveniště. :-D Neměli jsme žádné jídlo a ta trocha vody z večera už nám taky došla, takže první cíl byl jasný – supermarket. Ne že bychom věděli, kde jej hledat, bylo však jasné, že se musíme vydat někam do hloubi Bergama. Radek ze své pošramocené paměti vylovil přibližnou cestu k nádraží a Martin k ní opět připojil svou GPS. Ukázalo se, že supermarket je od nádraží docela daleko a tak nás čekala pouť pomalu již rozpáleným městem. Na jednom z teploměrů svítilo příjemných 36°C na slunci a to bylo teprve dopoledne. (existují i obchůdky blíž k nádraží, ale ty nebyly tak velké a v tu chvíli jsme ještě nevěděli, co všechno budeme potřebovat, tak jsme zvolili supermarket)

Plánek Bergama »

Naštěstí nám však cestu zpříjemňovaly italské dívky a ženy. Už při přejezdu do Bratislavy jsem viděl rozdíl oproti Češkám, ale v Itálii to byla ještě úplně jiná liga. Možná jsem ty „ošklivé“ nevnímal nebo jsem na ně zapomněl, ale připadalo nám, že co holka, to kus. K tomuto srovnání se ještě vrátím. Po nějaké půlhodině jsme konečně dorazili do supermarketu a jeho klimatizované prostory pro nás byly rájem. Bylo třeba nakoupit spoustu věcí a tak jsme se na to vrhli. V první řadě jsme potřebovali zásoby jídla a pití. Společně jsme nakoupili dva chleby, každý si pak podle svého pokoupil další malé pečivo a něco k tomu. Držel jsem se hesla low-cost a tak jsem bral to nejlevnější, co jsem našel. Konkrétně balený plátkový sýr a nějakou obyčejnou šunku. Samozřejmě také dostatek neperlivé vody, protože počasí se nemělo nijak měnit a na výletech bychom bez vody asi padli. Další společnou investicí byl deodorant, abychom tolik nesmrděli :-D a opalovací krém. Stále nám však chyběla jedna zásadní věc a tou byla mapa. Neměli jsme ještě žádný přesný plán, věděli jsme pouze, že se vydáme k jezerům, která jsou na východ i na západ od Bergama. Když jsme tedy v oddělení map našli pouze mapu Lago d’Iseo (Kompass 106), o naší budoucnosti bylo rozhodnuto.

Okolí Bergama zachycují zřejmě pouzy mapy od společnosti Kompass, dají se koupit i u nás (viz odkaz výše), ale to jsme nestihli, takže jsme doufali, že něco seženeme na místě. Pokud ale máte tu možnost, je lepší si to koupit před výletem. Hledejte čísla okolo 103-106.

bezdomovci v obchoďáku

Po nákupu jsme konečně posnídali a ještě si chvilku užili klimatizace. Mezitím jsme plánovali, kam vyrazíme. Vzhledem k tomu, že jsme měli mapu jezera Iseo, tak naším dnešním cílem bylo dosáhnout stejnojmenného města a pak že se uvidí. Dle mapy jsme usoudili, že bychom měli jet vlakem do Rovata a tam přestoupit na vlak do Isea. Vydali jsme se tedy k vlakovému nádraží, nakoupili lístky do Rovata (cca 3,5€) a čekali na vlak. Když jsme do něj usedli, měli jsme obavy, zda sedíme správně, protože II. třída vypadala jako I. třída u nás. :-) Cesta trvala cca 15 minut, během které průvodčí stihl vysadit jednoho černocha, který jel načerno. Otázkou je, jestli takový černoch vůbec může jezdit jinak, než načerno…

Když jsme vystoupili v Rovatu, na tabuli s odjezdy nás čekalo nepříjemné překvapení. Vlaky jezdily pouze dvěma směry – Brescia a Bergamo. Ukázalo se, že trať se rozděluje až za městem, takže se musí dojet do Brescie a teprve tam nasednout na vlak do Isea. To se nám však nechtělo a jeden z místních nám poradil, abychom jeli autobusem. Zastávku jsme našli, problém byl v tom, že žádný autobus nepřijel. Protože jsme nikdo neuměli italsky, naší teorií bylo, že už mládežníkům skončila škola a tento autobus tudíž nejede. Na vlak jsme se vracet nechtěli a tak nám zbyla jediná možnost – dojít na další vlakovou zastávku, tentokrát již ve správném směru. Cesta to nebyla nijak záživná, často jsme museli jít po silnici bez chodníku a všudypřítomné slunce nám moc nepomáhalo. Po nějaké době jsme se doplazili do cíle, vlak nám jel cca za 20 minut. Protože jsme však kousek od nádraží objevili hospodu, několik vlaků nám ujelo. :-) Příjemným bonusem k pivu byly brambůrky, které nám hodná paní hospodská pořád nosila, báli jsme se, že za ně budeme muset platit, ale zřejmě šlo o pozornost podniku. :-)

Snad všechna točená piva, která jsme v Itálii měli, měla 0.4l a stála okolo 3.50€. Je to dost, ale více nás překvapila místní obsluha. Jak jsme u nás zvyklí, že číšník obchází stoly a přijímá další objednávky, Italové to měli úplně na háku. Po prvním pivu již nikdo nepřišel a museli jsme si další objednávat sami na baru.

Když jsme třemi kousky dostatečně zahnali žízeň, mohli jsme se konečně vydat vlakem do Isea. Lístky jsme koupili u průvodčí ve vlaku. Cesta byla kratší, než jsme čekali, že nějakých 10 minut jsme byli v cíli. To už bylo něco kolem šesté hodiny večerní a tak nám bylo jasné, že dnes už toho moc nestihneme. Z nádraží je to kousek do centra a k jezeru, chvíli jsme se tedy pokochali místní architekturou a místními dívkami a vydali jsme se na pláž. Tam už moc lidí nebylo, takže jsme vesele naskákali do vody. Ta byla docela čistá a vzhledem k vedrům příjemně chladivá. Trochu jsme si s klukama zablbli a zbýval poslední úkol dne – najít místo k přespání. Long story short – pole za městem se nám moc nelíbila, pokusili jsme se usídlit na takovém větším zalesněném kruhovém objezdu, ale vyhnala nás odtud mračna komárů. Nakonec jsme tedy skončili na pláži. Nikdo nás nevyhodil a komáři tam skoro nebyli.

naše parta v Iseu

Plán města Iseo »

Den třetí

Protože proležet celý výlet na pláži by byla nuda, rozhodli jsme se, že si uděláme „menší“ výlet po okolních kopcích, přesněji spíše horách. Jezero leží ve výšce 200 m.n.m., ale ze všech stran je lemováno prudkými svahy s ostrými hřebeny. V dálce jsme viděli obrovský masív, ale se slovy „to musí mít aspoň dva kilometry, ty vole“ nás ani nenapadlo, že bychom se k němu mohli byť jen přiblížit. To jsme ovšem ještě nevěděli, co nás čeká. Ale vezmeme to hezky popořadě. :-) Jako zkušený cestovatel jsem rozložil mapu a jal se vymyslet trasu výletu. Protože jsem nedokázal dopředu odhadnout náročnost, vytvořil jsem základní osu výletu bez nějakého pevně definovaného konce s tím, že to někam zapíchneme, až budeme mít dost.

Jelikož počasí pokračovalo v nastoleném trendu, před startem výletu jsme dokoupili zásoby vody a vydali se vstříc novým dobrodružstvím. Trasa zpočátku vedla do kopce mezi rodinnými domky, po chvíli se zanořila do lesa, aby se z něj opět vynořila a pokračovala po silnici. Takhle to pokračovalo ještě chvíli, než jsme konečně vystoupali do dostatečné výšky a čekala nás lesní stezka s lehkým stoupáním. Výhledy na jezero bohužel vzhledem k stromům moc nebyly, na druhou stranu na nás alespoň nepařilo slunce. Postupně jsme se dostali až do výšky 640 m.n.m., kde jsme narazili na malou vesničku a usoudili jsme, že je čas na oběd. K obědu jsme si dali několik piv a poklidně jsme rozjímali ve stínu slunečníku. Čekala nás totiž první kritická část trasy. Výšlap do sedla v 940 m.n.m. Bylo na poměrně krátké vzdálenosti (cca 1.5km), tudíž jsme si často dávali pauzy. Nakonec to nebylo tak hrozné a zvládli jsme to asi za 45 minut. Nahoře jsme potkali dva místní děduly na skútrech, kterým jsme řekli, že jsme z „čekoslovakia“, na což nám rukama odpověděli, že jsme prohráli s Portugalskem 1:0. „Krystyjano Ronaldo!“

První část trasy »
Z Isea značka moc nevede, musí se zahnout před supermarketem nahoru do kopce a jít pořád rovně až k cedulím. Postupně se jde po trasách 243, 246, 241 až na 290, která vede do sedla S. Maria del Giogo.

pohled na Lago d'Iseo

V sedýlku je taky horská chata, takže jsme si dali nanuky, někteří (Tom) i dva, poněvadž jeho zelený nanuk nebyl podle očekávání jablečný, nýbrž mátový! Z chaty se naskýtal úžasný pohled na jezero i s ostrovem Monte Isola, škoda jen oparu, který výhled trochu kazil. Spolu s Martinem jsme ještě vyběhli pár metrů za chatu, kde je kaple, trochu jsme si zapózovali a běželi zase zpátky. Někteří členové výpravy už byli notně znavení a tak bylo nutné pomalu začít přemýšlet nad tím, kam ještě zvládneme dojít. Prozatím jsme to však nechali otevřené. Před námi ležel hřeben, který nám rozhodně nechtěl darovat nic zadarmo! Začalo to již na křižovatce na sedle. Vydali jsme se špatnou cestou, uvědomil jsem si to, když jsme místo stoupání stále mírně klesali. Vracet se nám nechtělo a tušili jsme, že když vylezeme na hřebínek nad námi, dostaneme se zpátky na značku. Pěšina se postupně ztrácela, došli jsme k nějaké soukromé chatě a bylo nutné pokračovat do kopce po hřebínku, po kterém vedla sotva znatelná pěšina. Odměnou nám však byl úžasný výhled na naši následující trasu:

tam jdeme

Ještě chvíli jsme se prodírali křovím, až se nám nakonec povedlo dostat zpět na značku. Síly ubývaly, nikoliv však sluneční světlo. Pokračovali jsme dál, brzy jsme narazili na zahrádku a domek přímo na zalesněném hřebeni (koho to napadlo tam postavit??), kde bydlel starší pár okolo 50-60 let. Byli na nás moc hodní, poradili nám s další cestou a doplnili nám zásoby vody. To jsme byli ve 1005 m.n.m. Zanedlouho jsme sestoupili do sedla Croce di Pezzolo (937 m.n.m.). Kluci už toho měli docela dost, bylo ale teprve 18 hodin a bylo nám líto to zabalit tak brzo. Vyhlídky ovšem nebyly moc růžové. Před námi byl skalnatý a ostrý hřeben s vrcholem P.ta Almana v 1390 metrech a motivace už nebyla velká. Dohodli jsme se, že zkusíme vystoupat, kam to půjde a snad najdeme nějaký plácek na přespání.

Pustili jsme se do výstupu, nejrychlejší tempo nasadil Radek, který tím překvapil i sám sebe. Nikdo netušil, kde se v něm ta energie vzala. Já na tom nebyl s fyzičkou úplně nejhůř, takže jsem v klidu následoval Radka, který používal metodu „bufferování“ (kterou mimochodem při slovním projevu používala i stewardka Student Agency, když na nás vysílala jednotlivé shluky vět), tedy kousek vyběhl, vydýchal se a takhle pořád dokola. Brzo mu však došly systémové prostředky a tak jsem roli Vůdce přebral já.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a jako mávnutím kouzelného proutku mi do těla vnikla nová dávka energie. Byla to zřejmě psychická vzpruha způsobená uvědoměním faktu, že jsem z nás „nejvýkonnější“. Je dost možné, že jet s jinou partou, vnímal bych to úplně jinak a skuhral bych, že už nemůžu.

Na obě strany od hřebenové pěšiny padaly dolů strmé svahy, takže na nějaké přespání na hřebeni se nedalo moc pomýšlet. Nezbývalo než zatnout zuby a pomalu polykat další a další metry stoupání. Cesta byla náročná i pro mě, natož pro kluky, kteří s horskými pochody neměli až takové zkušenosti. Naplněn novou energií jsem však viděl, že vrchol se blíží a výstup jsem si vyloženě užíval. Poslední stovky metrů jsem tak už skoro běžel. Pohled z 1390 m.n.m. pak byl zcela nepopsatelný a patřil k nejlepším, které jsem kdy viděl. Jak už jsem psal, hory okolo jezera byly hodně špičaté a nabízeli tak neobvyklou scenérii, které vévodil onen dvoukilometrový vrchol. Byl ještě daleko, ale přitom už tak blízko…V tu chvíli se mi v hlavě začaly rodit různé nápady, na které ještě přijde řada…

P.ta Almana, 1390 m.n.m.

Druhá část trasy »

Vezouce se na vlně nadšení jsem si čekání na ostatní zkrátil 30 kliky u paty velkého kříže, který byl na postaven na vrcholu kopce. (bylo mi řečeno, že prý se chlubím, musím tedy dodat, že i ostatní se hecli a dali si pár kliků :-)) Kluci už se pomalu blížili a nakonec to každý z nich zvládl, za což jim patří velké uznání, protože to rozhodně nebylo nic jednoduchého. Brzy po nás se na vršek vyšplhali také dva místní borci, kteří byli narozdíl od nás nalehko a šli dost rychle. Tvrdili, že vyráželi z městečka pod kopcem u jezera a že jim to trvalo něco přes hodinu. To se nám zdálo jako krátká doba, každopádně podali slušný výkon. Vyfotili nás a po zaslouženém odpočinku jsme se s nimi rozloučili a vydali jsme se do dalšího sedla. Spaní u kříže nás lákalo, neznali jsme však předpověď počasí a obávali jsme se deště.

Sestup do sedla už byl jen formalitkou, pod kopcem jsme našli zavřenou chatičku se zahradou, vypadalo to že nikdo není doma, na zahradě se dala natočit voda a tak jsme se rozhodli, že přespíme zde. Povečeřeli jsme a šli jsme spát, všichni jsme toho měli za celý ten den už plné zuby. :-)

Pokračování příště…

« Část první
Část třetí »
Část čtvrtá »

2 komentářů k “Low-cost výlet do Itálie, část druhá”

  • Tak kde jsou ty slibované holky??? To je manipulace :D

    Ty kliky myslíš vážně? :D Nepřeháněj to, jinak na podzim neprojdeš na FITu bránou na šířku, to v kombinaci s pizza gajnerem není žádná sranda.

    VA:F [1.9.20_1166]
    +0 / -0
    • Nějak na ten článek nalákat musíš a když už si ho teda každý čte, tak se aspoň musíš pochválit, když už nic :-D

      VN:F [1.9.20_1166]
      +0 / -0

Vyjádři svůj názor



Zajímá vás cokoliv o mobilních aplikacích? Uvažujete o spolupráci? Kontaktujte mne na seitler@reinto.cz

O mně

Jmenuji se Milan Seitler a jsem spoluzakladatelem společnosti Reinto s.r.o., ve které se věnujeme mobilním i webovým aplikacím a marketingu.

Zabývám se celým procesem tvorby mobilních a webových aplikací. Nejvíce se věnuji návrhu aplikace a UX/UI designu. Kladu velký důraz na jednoduchost a srozumitelnost uživatelského rozhraní.

Zajímám se o online i offline podnikání, fascinují mě úspěšní lidé, kteří se nebojí tvrdé práce. Mou hlavní motivací je konkurence, která mě vždy nutí jít do všeho naplno, protože nerad prohrávám.

Mám rád hudbu, knížky, sport a cestování.

milan@seitler.cz

Odkazy

Inzerujte zde!

Kupte si odkaz! PR 3, SR 2

Inzerujte zde!

Kupte si odkaz! PR 3, SR 2

Inzerujte zde!

Kupte si odkaz! PR 3, SR 2

Partner links